Jste to, co vidíte
Jste to co vidíte, aneb váš vnější svět je vaším vnitřním zrcadlem. V praxi se setkávám často s tím, že i nevědomky, soudíme, komentujeme až jako by kritizujeme druhé. Kdysi jsme na excelentní přednášce D. Mundyho (uznávaný britský homeopat) rozebírali téma zrcadlo (S. Freud to nazýval psychologickým pojmem projekce). Toto zrcadlo odráží náš vnitřní svět v tom vnějším. Jako ve Sněhurce s jablkem. Můžeme být na povrchu sebelepší, ale to co si nosíme uvnitř neschováme - projektujeme si to denně ven. Já chci ukázat jiný úhel pohledu.
K zamyšlení....
...stalo se vám, že jste se pohádali s kolegou, prodavačkou, kolemjdoucím či protijedoucím, zhádali se se sousedem, nebo se vám zdálo, že jsou lidé kolem vás arogantní, skrblíci, negativní. Někdo má neustálou potřebu být středem pozornosti, ta holka co prošla kolem v minisukni je kr..a už jen tím že je hubenější než já, či nezpracované emoce typu žárlivost - typická situace, žárlím tedy miluji, hm možná nebo prostě se jen bojím opuštění, nemám zpracovaný trauma z dětství a cítím se méněcenný apod. V takových situacích máme potřebu ukázat prstem na druhé ten je problém a viník a já jsem hvězda nevinná. Jenže z pohledu psychologie, co když nejsou lidi kolem vás překážkou a rudým hadrem, ale pouhým odrazem vašeho vnitřního světa? Co když lidi kolem vás jsou jen zrcadlem toho co nosíte stále uvnitř, to co nemáte zpracované?
Vždycky můžete změnit pouze samy sebe. Nikdy ne okolí. Můžete změnit lidi se kterými se stýkáte, ale pokud potkáváte stále stejné situace s podobným příběhem, jste to stále vy a vaše zrcadlo. Mění se jen herci kolem vás, ale podstata zůstává. Když si to člověk přehodnotí a zkrotí ego, podívá se na to s nadhledem a odstupem, tak zjistí, že ta hra je vlastně strašně směšná. Že situace, nebo lidi, kteří vás štvou a iritují jsou jen vaše nezpracované modely a pokud se uzdraví, tak daná situace se jednoduše rozplyne, buď opadne, nebo získáte patřičný nadhled a dovedete být nad věcí a v klidu sami se sebou, tzv. se mrknete za oponu.
Spisovatel Thomas Dreier řekl, že svět je zrcadlo a vrací každému odraz jeho myšlenek. Jste to, co vidíte. A to co vás provokuje na druhých si nosíte sami v sobě. V psychologii se tomu říká projekce. Projekce je obranný mechanismus naší mysli. Když máme v sobě nějakou vlastnost, emoci nebo touhu, kterou naše ego považuje za nepřijatelnou, vytěsníme ji do podvědomí. Protože ji ale podvědomí potřebuje nějak zpracovat a promítne ji ven na někoho jiného. Ale proč to tak silně zasahuje právě vás? Jasně, že se můžete rozčílit, to nemyslím, ale takové to, kdy se vám opakuje stále stejná či podobná situace a to co váš na ní štve je vaše z vašeho nitra. Možná si sami odpíráte právo myslet na své potřeby. Možná vás v dětství učili, že musíte vždy upřednostnit ostatní, a pohled na někoho, kdo to nedělá, ve vás vyvolává podvědomou závist nebo vztek. Druhý člověk je jen plátnem, na které promítáte svůj vlastní nevyřešený konflikt. Takže stejně jako v článku o odpuštění, pokud uzdravíte emoci, změníte situaci = vibraci.
Nemůžete změnit okolí, ale sebe ano.
Když změníte sebe, změní se i okolí, změní se vaše vibrační pole. Kouzlo psychologického zrcadla spočívá v tom, že když změníte své vnitřní nastavení, přijmete své stíny a zpracujete si vlastní bloky, realita kolem vás se začne transformovat. Lidé, kteří vás dříve vytáčeli, buď z vašeho života přirozeně zmizí, nebo vás jejich chování jednoduše přestane emočně zasahovat. Tento psychologický fenomén má blízko právě k homeopatii, protože ta funguje na podobném "zrcadle". Vše v našem světě, včetně našich myšlenek a emocí, má určitou energetickou frekvenci. Představte si sami sebe jako hudební ladičku. Pokud jste vnitřně naladěni na frekvenci křivdy, hněvu nebo kritiky, začnete ve svém okolí rozeznívat přesně ty ladičky, které vibrují na stejné vlně. Přitahujete lidi a situace, které s vaším vnitřním stavem rezonují a proč? Protože to nosíte uvnitř sebe, sice v nevědomí, ale je to vaše.
Zrcadlo je dar
Zrcadlo je dar, protože když se na to podíváte z druhé strany, tak vidíte tu obrovskou příležitost k růstu. Vidíte ve svých partnerech svého otce/matku, strašně vás to štve (nějaká nezpracovaná vlastnost, traumatizující vzpomínka) a projektujete si ji do každého partnera. Šikanuje vás šéf, možná tu situaci znáte z domova. Bude se to opakovat tak dlouho, dokud v sobě něco neuzdravíte (terapie/homeopatické léky). Proto má někdo zálibu v manželstvích, jiný střídá partnery jak na běžícím páse, jiný zase zaměstnání, říká se tomu "stále se hledá" ale pravda je taková, že musí změnit nejdříve sebe - rezonovat na jiné frekvenci. Pokud chci poslouchat pop nemůžu mít naladěnou stanici na country. A když si tohle uvědomíte a zvědomíte, tak pochopíte, jak veliký dar nám lidi kolem sebe dávají, jako pošťák, který nám nese psaní. Každý den máme příležitost k růstu, otázka je, zda chceme růst? Protože pak je tu odpor ke změně. Pohodlíčko věci neměnit a o něm zase jindy.